Tento článek je pro studijní účely ! Podle nového zákona, tedy: Nenabízíme žádné služby pro veřejnost, neprovádíme žádné terapie ani jiné léčivé metody ! U nás pouze umožňujeme pobyt v tme pro členy, studenty života a dobrovolné podporovatele našeho sdružení-spolku !

– v Německu „Dunkelterapie“

– v Tibetu „Yangtik“

Tato terapie a cesta sebepoznání – pobytem ve tmě – se provádí již po tisíciletí v mnoha kulturách, zejména v Japonsku, Indii a Tibetu. Zmínky lze nalézt již ve starých spisech Mahámája tantry. Ve vadžrajánovém buddhismu se pobyt ve tmě praktikuje naprosto cíleně.

Kdo zná italská podzemní, do skály vytesaná sakrální terapeutická zařízení, může pochopit jejich strukturu labyrintu. Najdeme zde řeku mrtvých, jeskyni, místnost zalitou světlem, místnost pro kontakt se zemřelými a vyššími bytostmi, místnost pro ohlédnutí za životem a podobně. Zde se posmrtná zkušenost napodobovala za pomoci architektury. Temnota hrála v těchto iniciačních střediscích zásadní roli.

 

Jak probíhá dnešní terapie tmou?

Je třeba dodržet a nepřerušit trvající tmu, dokonalou temnotu. Pro západního pohodlného člověka je tedy třeba zajistit maximální pohodlí. Proto se terapie tmou provádí v dokonale zatemněné místnosti s veškerým příslušenstvím včetně koupelny. Někdo využije času i k očistě půstem a jsou mu nošeny jen výživné tekutiny. Předem se stanoví počet dní pobytu ve tmě a poslední ráno člověk vyjde na procházku přírodou, kde si s velikou intenzitou uvědomuje zázrak přírody a světla.

 

Jaký má pobyt ve tmě význam?

Představuje všeobecnou pomoc při sebepoznání: jasné, zbystřené vnímání sebe sama, návrat do vlastního nitra, cit pro druhé (plazmatické) tělo, zkušenost prazvuku a prasvětla, setkání s imaginárními bytostmi, zemřelými, světelnými postavami, přírodními silami, ale také pozorování mentálních procesů, zážitky prázdnoty.

Temnota, ticho a izolace vede k zesílení nevědomých procesů a ozřejmění pohybů duše a ke zkušenosti vrtkavosti a umělosti pocitů a myšlení. Pomocí uklidňující síly temnoty lze nalézt mír v naší pravé bytosti, která se projeví jako světlo, láska a vědění, jakmile dosáhneme mentální prázdnoty.

V temnotě se objevují energetické manifestace duše, hluboké vhledy do vlastního nitra a neznámé transpersonální zkušenosti. Světlo, vědění a láska zde dominují a ohlašují vstup do naší pravé esence. Urovnat cestu k této esenci je také vlastním cílem terapie tmou.

Pobyt ve tmě vede k poznání, že cítění a myšlení jsou pohyby energií. Také, že žádné Já neexistuje. Zkušenost neexistence naší identity platila ve všech starých tradicích za všelék na veškeré problémy Já – pouze Já plodí problémy. Z toho vyplývá třetí zkušenost – našeho čistého ducha, který je nepopsatelný, beztvarý a bez pohybu.

Terapie tmou si vynutí návrat do stavu vyprázdněnosti od struktur Já, který se brzy projeví jako světlo. V černém světě neexistují vizuální informace, které představují oporu na cestě „realitou“. Tak nejprve stratíme rovnováhu, abychom se naučili důvěře v prázdnotu a nepřítomnosti struktur Já poznáváme svoji pravou podstatu.

 

Jaký bývá průběh a první pocity?

Spánek se stává lehčím, ztrácíš pojem o dni a noci, den a noc se promíchají, čímž ve vědomí zanikne rozdíl mezi snem a skutečností a sny si více uvědomujeme. Potom sníš, ale přesto jsi trochu bdělý. Zatímco sníš, pozoruješ svůj sen zvenčí, účastníš se ho, když mu zvenčí přihlížíš. Tak se prohlubuje duševní jasnost a vědomí přítomnosti. Vložíš se plněji do toho, co právě děláš, myslíš a cítíš. Přichází spousta vizí, ale to nejsou sny. Když se zbavíš vnějších podnětů, objeví se svět obrazů, které poukazují na tvé vlastní vnitřní stavy, nezávisle na pocitech a náladách.

 

Světlo ve tmě

Zpočátku jsou nejúchvatnější světelné zkušenosti. Zdá se nám, že vidíme své stíny, nebo se v temné místnosti mírně rozjasní, v prostoru se vznáší barvy a tvary, zejména trojúhelníky

 

Příprava na smrt?

Rozpouštění elementárních tělesných stavů a zkušeností s vědomím probíhají v meditaci a při umírání úplně stejně. Dlouhá meditace ve tmě tedy jakoby znamená projít vlastní smrtí. Proto je v Tibetu yangtik považován za přípravu na smrt. Jde o vstup do barda posmrtného stavu, jedinečnou a nepopsatelnou zkušenost. Objevují se zde světla různé síly. Vidíš světlo a tvoje vědomí je současně v určitém stavu prázdnoty. Čím je světlo intenzivnější, tím prázdnější jsi a tím jasnější je tvé vědomí a tím méně tě určuje tvé Já. Nejvyšším cílem tu je dosažení dharmaty, prázdnoty – jasného světla, které je všemu základem. I meditace ustanou, meditace je jen ježdění dokola po mentálních šablonách. Temnota to vše spolyká a již po týdnu je tu rozpouštění Já.

 

Cesta k osvícení?

Osvícení znamená vnitřní prázdnotu, věci zažívány bez konceptů. Jde o postupný proces, v jehož průběhu se vzdáváme všeho chtění, vědění, představ a všeho, co je nám zprostředkováváno vědomím, tedy myšlením a cítěním. Osvícení znamená ono vnitřní světlo prázdnoty, vyprázdněnost od Já, které je nahrazeno zkušeností. Pobyt ve tmě, logicky na cestě k osvícení napomáhá. Život potom je stejný, jen se už nebereme tak vážně a pohráváme si s tím. Díky této zkušenosti je pak veškeré usilování pro smích a dotyčný žije spíše ve světě duše. Tím se osvobodí postupně od všech konceptů a může rozmlouvat se zvířaty, rozumět rostlinám, může létat, být jasnozřivý, jasnosluchý…

Rovněž láska je v jasnosti a průzračnosti později rozšířena na superlásku, esenci lásky v prostém bytí. Je úžasné zde být jen tak, jasně a průzračně, to je láska sama, protože se zde nekoná ani nemanipuluje, vše si plyne přirozenou cestou. Člověk stojí vedle sebe jako druhý z páru, a nemusí tu být ani žádný druhý pár, průzračnost vše vyhladí a na místě páru zůstane vzletmost bytí. Jak rozdílná je od běžné, těžké, záměrné lásky orientované na cíl a způsobující omezení na svobodě druhých a újmu. Lehkost dovoluje vše a vyjádřeno jazykem normální psychologie, byla by to Univerzální, všeobjímající láska, dovolující, aby vše do sebe zapadalo a bylo v naprostém souladu. Z pozice normálního vědomí nás napadá: jak může být všechno v takovém souladu, když je na světě tolik špatnosti? – Ale já stojím v průzračnosti a nevidím nic, co by se dělo špatně, zřejmě se neděje vůbec nic. Snad je tento chaos vytvářen našimi křečovitými výklady, protože na vyšších úrovních se vědomí rozplývá. Vystřídá jej všeobjímající láska.

 

Vědomí v černém světě

Jakmile naše duševní programy poběží déle naprázdno, rozplynou se také vize. Nyní dochází k hlubokým vhledům do existenčního dramatu, které se zprvu může projevovat rovněž jako vize provázené sluchovými, hmatovými, nebo čichovými vjemy. V popředí však stojí tříbení pocitů, které nakonec překračují svůj vlastní horizont a stávají se superpocity prohlubujícími univerzální skušenost bytí.

Nyní je zakoušeno vše, co drží pohrmadě hmotný svět jako bláznivost. Čas se rozpouští v nečase, prostor v neprostoru. Já se rozpouští v My, ve Všehomíru. Logická spojení se rozpadají a objevuje se univerzální pospolitost. Hmota se stává průzračnou a supertekutou a zrcadlí pralátku. Rozpouští se rozdíly mezi minerály, rostlinami, zvířaty a lidmi. Otevírá se brána do zásvětí, astrální bytosti se derou na scénu, nepozemské neznámé rasy a zářící bytosti nepozemského světa křižují náš temný prostor. Všechno to jsou ale jen chvilková zjevení, rozpínající se v Nic a ve stavu bez Já, který očišťuje a navrací naše Já na půdu jeho existence.

 

Temnota jako zrcadlo duší

Lidé, kteří chtějí vstoupit na nějaký čas do temnoty, očekávají různé dramatické úkazy. Zpravidla jsou rozčarováni, když se dlouho v temnotě nic neděje. Zprvu se nic neděje, po několika hodinách se objevují stíny našeho těla, plazmatické světlo. Kdo půjde ještě dál, pozná, že tento údajně čistý svět pocitů, je jakousi plastickou, mentálně tvarovatelnou atmosférou.

Později se stýkáme s plazmatickými mrtvými a božstvy, která na tkalcovském stavu osudu spřádají jemná vlákna budoucnosti. Mnohým se nepodaří projít zakázanými dveřmi, ne každý má od nich klíč a černí strážci neúprosně kontrolují noční jízdy duší, protože „pazmatický“ svět je vlastně říše upřena živým, protože nad lidstvem se vznáší tajemství, pravdivý příběh jeho existence…

Kdo je průkopníkem Dunkelterapie v Evropě?

Německý psycholog a etnolog dr. HOLGER KALWEIT.

Více o něm v článku: Reflex23/2005 (Tento článek volně zpracován i z jeho vydané knihy Léčba tmou a vize vnitřního světla)

Nebo film ke shlédnutí na youtube.com „V objetí tmy„.


článek převzat z: http://www.agartha.cz/zajimavosti/dunkelterapie

 

Zajímavé odkazy a inspirace k zamyšlení: www.skladame-srdce.cz,  www.metodarus.cz,  www.dedekkorenar.cz

 

Domnívám se, že není příliš vhodné číst si o zkušenostech jiných lidí. Každý si ve tmě prožívá něco jiného od pocitů strachu, smutku, lítosti, stesku přes možné očistné bolesti, až po uvolnění, odpočinek, vize a rozšířené vnímání… Je to jen na vás, jak budete pracovat se svými myšlenkami. Myslím si, že je lepší nevytvořit si žádná očekávání, která mohou ovlivnit vnímání vlastního procesu. Pokud přesto toužíte po zkušenostech jiných:

 

Rozhovor s  Jaroslavem Duškem  o jeho pobytu ve tmě, odkaz na část článku je zde… „Hovory ve tme“.

A nová kniha TVARYTMY –  Po úspěšné knize „Ze mě“ vychází další autorizované vyprávění herce, improvizátora a divadelního režiséra, Jaroslava Duška, tentokráte inspirované jeho dvěma pobyty ve tmě. S kým se ve tmě setkal a co se o životě a vesmíru dozvěděl, se dočtete v jeho knize TVARYTMY, kterou společně s Jaroslavem připravila spisovatelka Pavlína Brzáková.

 

 

Terapie tmou byla tématem bakalářských a diplomových prací a zde jsou některé z volně dostupných prací:

Diplomová práce J. Ondrušky „Terapie tmou – zkušenost klientů pohledem interpretativní fenomenologické analýzy“. Práce se zabývá zkušeností klientů s terapií tmou. V teoretické části jsou představeny základní principy terapie tmou a nastíněn historický kontext. Pozice terapie tmou vzhledem k uznávaným terapiím je také zmíněna. Empirická část pohlíží na zkušenost klientů interpretativní fenomenologickou analýzou polostrukturovaných rozhovorů.

Diplomová práce L. Fenclové „Vliv metody omezené zevní stimulace na vybrané klinické škály“. Čtení může být pro laiky v oboru psychologie náročné, ale závěr zní jednoduše: Týdenní pobyty ve tmě nepředstavují pro běžnou populaci z hlediska psychického zdraví riziko, naopak výrazně svědčí pro zmírňování projevů u sledovaných klinických kategorií.

Práce se zabývá technikou omezené zevní stimulace (Restricted Environmental Stimulation Technique – REST). Ta má více modifikací, nás však zajímá hlavně chamber REST, probíhající v místnosti izolované od světla a hluku. Používá se též název „terapie tmou“. V teoretické části popisujeme historické pozadí techniky a zjištění, jež se jí týkají. Připojujeme i klinické souvislosti, abychom popsali psychické fenomény, které se mohou vázat k REST, a také bio-psycho-sociálně-spirituální koreláty. Cílem práce bylo dojít ke zjištění, jaký může mít týdenní chamber REST vliv na vybrané klinické symptomy, měřené dotazníkem SCL-90. Proto byl tento sebeposuzovací dotazník zadán dvakrát – před pobytem a po pobytu ve tmě. Výzkumných osob bylo 36, s rovnoměrným rozložením co se týče pohlaví. Na základě poznatků teoretické části jsme předpokládali zmírnění klinických příznaků ve škálách Obecný ukazatel distresu, Somatizace, Anxiozita, Deprese, Interpersonální senzitivita a Hostilita a zhoršení ve škále Psychoticismus. Statistické vyhodnocení dat párovým t-testem a párovým Wilcoxonovým testem prokázalo, že statisticky významné zmírnění příznaků proběhlo u výzkumného souboru ve všech škálách, s výjimkou Somatizace, kde se statisticky významnou změnu nepodařilo prokázat. Posuny jednotlivých probandů jsme vizualizovali formou grafů. Lze tedy říci: potvrdily se hypotézy postulující zmírnění symptomů měřených dotazníkem SCL-90 ve škálách Anxiozita, Deprese, Interpersonální senzitivita a Hostilita. Hypotéza o zmírnění příznaků ve škále Somatizace se nepotvrdila. Hypotéza o zhoršení příznaků ve škále Psychoticismus se taktéž nepotvrdila – u této dimenze souhrnně došlo naopak ke zmírnění příznaků.

Bakalářská práce J. Matouška „Snížená senzorická stimulace, její využití v osobnostním tréninku a zážitkové pedagogice“. Smyslem této práce je seznámit se s nástrojem snížené senzorické stimulace a zvážit jeho dopad pro osobnostně sociální rozvoj jedince. Je mi 30 let. Pracuji jako technik a zabývám se zážitkovou pedagogikou. Po nastudování dostupných zdrojů a několika rozhovorech s absolventy pobytu ve tmě jsem podstoupil sedmidenní pobyt ve tmě pro získánívlastní zkušenosti. Subjektivně jsem zjistil nesporný osobnostní přínos. Nástroj snížené stimulace je velice účinný a jistě najde široké využití v zážitkové pedagogice, osobnostním tréninku nebo psychoterapii.

 

Odkaz na naše puvodní stránky venované prírodnímu stavitelství. Najdete zde napríklad fotky naších staveb a osady:

Pobyty v tme na horách v Bielych Karpatoch (na hranicích Moravy a Slovenska) vo slamenom domčeku